Život V Duši

Zrcadla

Téma zrcadlení nás samých v okolním světě je složité. Má více oblastí a ne vždy nám zrcadlo chce ukázat něco podle jednoho principu.

V zrcadlení je třeba vycházet ze základního předpokladu. Tím je teze, že všichni jsme jedno. Jak si to představit? Podle nejnovějších zjištění kvantové fyziky je celý svět pouze energie. A ta energie má různé tvary. Některá její část má tvar jako Máňa. Další její část má tvar jejího kocoura a další část má tvar její hrušně před oknem. Všechno je však jedna velká energie. Tohle znamená, že jsme všichni jedno. Když Máňa je nervózní, její kocour to cítí taky. Ví, že je Máňa nervozní. Může a nemusí z toho být nervózní taky, podle zkušenosti. Například jestli Máňa nezapomíná krmit, je-li nervózní. Nicméně o tom ví. A to je to ono, že cítíme atmosféru v místnosti, nemyslím tím teď hrachovou kaši v kantýně a následnou poradu o prdu. Myslím tím třeba tísnivou náladu poté, co šéf oznámí chystané škrty v zaměstnancích. Nebo když dcerka pozná na mamince, že je smutná, aniž by na ni promluvila.

A teď to zrcadlení. Co jsme my, je i to kolem nás.
Prvním tématem zrcadlení je to, že nás něco nebo někdo okolo hrozně štve. Většinou je to tak, že je těch lidí a věcí víc. Není to jeden lenoch, ale celá armáda lenochů. Není jedna drbna, ale celá ulice drben. Není to jedna neschopná kolegyně, ale skoro každá. Co to tedy vlastně znamená pro nás? Proč nás vesmír trestá neustálým kontaktem s těmito odpudivými lidmi, co mají odpudivé vlastnosti, které MY ROZHODNĚ NEMÁME, NIKDY JSME NEMĚLI A MÍT NEBUDEME.
Všichni jsme obdařeni všemi vlastnostmi. Je důležité si to uvědomit. Každý je schopen v určité přesně dané situaci, aspoň v jedné, být absolutně vším. Každý je schopen být líný, pomlouvačný, neschopný, zlý, umanutý, manipulativní nebo nudný. Každý z nás. Někdo je líný hodně a často, v mnoha oblastech života. A někdo je líný třeba jen v jedné věci, například naučit se jazyk, ačkoliv by chtěl. A člověk, který je jinak velmi pracovitý a činorodý, si tohle neuvědomuje. Že i on umí být líný. Že ta vlastnost je jeho součástí. Má ji zařazenou do kategorie: tahle vlastnost je příšerná, ještěže ji nemám. Jinými slovy ji vezme pěkně za loket, otevře dveře, vykopne ji, zavře dveře, opráší si pacinky a řekne. Tak a je pryč...fujka. Jenže ta vlastnost nemá kam odejít. Patří k němu nebo k ní, a tak stojí za těmi dveřmi a prosí: pusť mě dovnitř, jsem tvoje! No a vesmír se na to dívá a říká si: musím mu ukázat, že lenost je všude, že každý je občas líný, aby si ten člověk uvědomil, že i on je líný. A tak se to spustí. Lenochů přibývá, nakonec to vypadá, že jeden bydlí v Lenochově, chodí do firmy Lenoch s.r.o, šéf se jmenuje Karel Lenoch a když přijde domů, na stole se válí lenoch do sešitu, který ten malý lenoch, co ho má mít v aktovce, neuklidil. Tak z toho by jednoho fakt mrsklo….co s tím? Stačí si začít uvědomovat, že i my jsme v něčem líní, přijmeme to, že jsme v něčem líní, otevřeme dveře a vpustíme tu lenost do našeho života. A příště, když nás naštve, že kolegyně je líná něco udělat, tak si vzpomeneme, jak jsme radši dvě hodiny sjížděli internet, místo abychom konečně uklidili v garáži. No a když už jsme v tom přijetí, tak můžeme rovnou místo pomlouvání kolegyně na záchodcích pro dámy jít a zeptat se jí, proč se jí nechce pracovat a jestli ji něco netrápí.

No a teď by někdo mohl namítnout, že ale jsou lidé, kteří jsou permanentně líní, že se to dá tolerovat chvilku a pak, kdo to má pořád za ně dělat?

Stále platí, že všichni jsme jedno. My nemůžeme změnit absolutně nic, co nevychází z nás samých. To je neustálá snaha všech, sebe zachovat stejně a změnit věci okolo. Ale to nejde. Co však funguje geniálně, je měnit věci v sobě a tím měnit to, co se děje kolem nás. My samotní jsme ti jediní, které můžeme měnit. Pokud nás obklopuje stále jedna a tatáž situace v různých obměnách, je to odraz nás samých. Nezbývá než rozklíčovat informaci, kterou se nám to snaží předat. Takže lenost kolem nás ve velkém měřítku je lenost v nás, kterou je potřeba nějak řešit. Můžeme mít nějaké velké téma, ale otálíme s tím, něco v tom udělat. A to v tomto případě z důvodu lenosti. Například chtěli bychom začít cvičit. Ale jsme příliš líní. Bylo by dobré cvičit, ale to pohodlí a posezení u kávy místo toho je tak příjemné. Vesmír ví a cítí, že pro nás by bylo optimální začít cvičit, neboť náš pas se začíná blížit kritické hodnotě menšího slůněte. Naše cukry se kvapem množí a cholesterol bobtná, tepny kornatí a příbuzní se už bojí nás pozvat, že je sníme i s tácem od chlebíčků. Bylo by více než dobré, začít s tím něco dělat. Ve chvíli, kdy si tohle uvědomíme a prolomíme svoji ,,línou situaci,,, začne ubývat lenochů kolem nás. Nejsou už potřeba, můžou jít připomínat někam jinam a někomu jinému, že by měl uklidit dům a umýt okna, protože to odkládá už druhý rokem.

Třetí situací v zrcadlení je moment, kdy někdo představuje vlastnost nebo děj, který vědomě či nevědomě popíráme. Takže naše oblíbená lenost: kolega je líný a mě tím štve. Klidně pije celé dopoledne kafe a já za něj makám a dodělávám jeho resty…...Proč já neumím být taky tak líný? Rodiče ve mně vypěstovali velkou potřebu dřít a já teď neumím odpočívat. Chci taky pít celé dopoledne kafe a nechat druhé za sebe makat. Tak a teď jsme v roli oběti. Oběť kolegy v práci.

V tuto chvíli je potřebné se zeptat: chci skutečně být jako on? Chci chodit do práce a válet se za cenu, že druzí si budou myslet, že jsem k ničemu? Asi ne. Chci tvořit hodnoty a být v práci oceněn a chválen. On si vybral být nýmand s litrem kafe v břichu. Já si vyberu jím nebýt. Z oběti tvůrcem. Volím si to.
Nicméně, přece za něj nebudu dělat jeho práci ne? A tady je na místě vnitřní hluboké a klidné přesvědčení, že je v pořádku dělat si svoji práci a jeho nechat vymáchat v tom, že pokud tu svoji neudělá, má problém. Musí to však vycházet z hlubokého autentického přesvědčení. Plytké rozčilování u oběda nebo doma manželce to nevyřeší.
Další věc totiž je, že možná máme i my trochu zpomalit. Více odpočívat, můžeme si to dovolit a je to tak v pořádku. Máme se to naučit. Přestaň závidět a nauč se to v rozumné míře taky.

Tak to je asi pro dnešek vše, co jsem se o zrcadlení dosud naučila. Je to hodně zajímavé téma, ve kterém je někdy těžké se zorientovat, co nám tím chtěl básník říci. Mám to změnit? Přijmout? Ztotožnit se s tím, nebo to naopak přetvořit? No, a to už je na každém z nás, co chce vidět a co ne. Co chce chápat a co ne. Co chce změnit nebo transformovat. Nebo dělat, že za to můžou stále ti druzí.

Každopádně svět je divadlo, kde hlavní roli hrajeme vždycky my samotní. Přeji hodně úspěchů na divadelních prknech vám všem.

Život v duši