Život V Duši

Něco o mně na úvod....

Byla jsem vždycky zvyklá toho o sobě až tak moc neprozrazovat. Věci osobní, soukromé, o druhých, kteří mým životem prošli a ovlivnili ho nějak...všechno mi přišlo natolik tajné, že není vhodné to zveřejnit. Jenomže i tohle je součást procesu, ve kterém si člověk snaží otevřít cestu ven, aby ho druzí slyšeli, co povídá. Aby neopakoval jen slova, která kdesi slyšel, ale aby mohl vycházet sám ze sebe a byl autentický v tom, co říká.

Pocházím z běžné rodiny, kde jsem vyrůstala v dostatku a nikdy jsem tehdy neměla pocit, že by mi bylo něco upřeno. Tatínek nebýval moc doma kvůli práci a tak jsme vyrůstali hlavně s maminkou. Ta se snažila zastat všechno, co mohla a ještě víc. Což samozřejmě bylo náročné a vyčerpávající. Občas vypluly na povrch nějaké strachy a hodně se nás snažila držet v čistotě, zdravé stravě, dobrém školním prospěchu, pobytu na čerstvém vzduchu, mimo plísně a bakterie. To jsou samozřejmě věci, které obecně vzato jsou dobré a pokud si je někdo přátelsky osvojí, tak je z něj čistý, štíhlý člověk holdující zdravému životnímu stylu. Jenže někdy se to trochu vymkne kontrole a je z toho pak vydesinfikovaný, hubený člověk živící se výhradně nízkotučnou biostravou. A to už potom není až tak legrace.

Vystudovala jsem lékařskou fakultu, protože jsem tak nějak cítila, že léčit lidi by mě bavilo a navíc rodiče na mě byli pyšní. Po ukončení studia jsem nastoupila na oddělení ARO a prošla pár let v tomto oboru. Pak jsem se v rámci pocitu, že by bylo dobré si odpočinout, vdala a pořídila si dvě děti. Bohužel, moje plány si odpočinout jaksi nevyšly. Porody, kojení a neustálá péče o dvě děti mi braly poslední zbytky energie a já se začala sypat. Ukázalo se, že vzorce chování mojí maminky v typickém archetypu ,,matky,, nebyly pro mě. Stereotypy od rána do večera složené z úklidu, péče o domácnost a děti mě ničily den za dnem víc a víc. Byla jsem nervozní, unavená, vypadaly mi haldy vlasů, postupně se mi začalo dělat fyzicky špatně, bolela mě půlka těla a nakonec se roznemohla mysl. Do toho jsem měla výčitky, že neplním svou roli dobře, že si to nedostatečně užívám a nakonec jsem nabyla jasného přesvědčení, že jsem na smrt nemocná a brzy se mnou bude konec. Bylo na výběr, buď psychiatr nebo práce. Jenže zpátky do toho nemocničního provozu se mi nechtělo a tak ve víře, že když ze svého života odstraním všechny stresory, budu mít klidný život, jsem nastoupila na místo praktického lékaře. Bohužel se ukázalo toto přesvědčení opět jako mylné, protože když na věc přišlo, dokázala jsem se vystresovat i když došlo kakao. Když už jsem denně žila s pocitem, že umřu buď úzkostí, smutkem, bolestí nebo na nějakou těžkou nemoc, kterou mám, jsem potkala kolegu lékaře na stáži. A on dělal tradiční čínskou medicínu. A absolutně mě to očarovalo. Tohle chci umět! Tohle je ten můj nástroj, kterým všechno teď vyléčím a ovládnu. Už nikdy nemusím mít strach! Budu v bezpečí a moje děti a rodina taky. Opět jsem se mýlila, jako už mnohokrát ve svém životě, nicméně jsem s velkým nadšením začala studovat pod taktovkou zkušené lektorky tuto vzácnou esenci starodávného vědění.

Jak jsem plynula studiem, přinášelo mi to do života pomaloučku klid, protože jsem začala naslouchat východním učením, filosofiím, způsobu myšlení a života. Velmi často se to tedy prokládalo absolutní panikou, že dosud jsem dělala všechno úplně špatně, takže pocity viny, neschopnosti, že všechno už je ztracené, nenapravitelné. Zároveň jsem narážela na nepochopení svého současného světa, rodiny, partnera, kolegů. Způsoby léčby, které jsem chtěla volit byly pro mě nevyzkoušené, měla jsem v sobě strašnou chuť a touhu je zkusit a zároveň strach, že nebudou fungovat a někdo mě obviní z toho, že to není správně. Hloubka vědění v tomto oboru je nekonečná, takže hodně často se objevovala obava, že nevím dost, neumím dost.......Ale touha jít tímto směrem byla natolik silná, že jsem cítila, že mě nemůže nikdo zastavit. Prošlapávala jsem si cestičku pomalu a těžce mezi větami typu: ,,jestli nezůstaneš u medicíny, tak tě vydědím,,......,, nepřeju si, aby sis tím vydělávala,,......začala jsem kolem toho mlčet a šla jsem dál. Věděla jsem, že pro mě už cesta zpátky neexistuje. Už musím jít pořád dál, protože tam je to, co chci teď žít, to v čem se cítím doma, tam můžu najít klid. A ta cesta nikdy neskončí. Chci-li být uvnitř silná, budu muset stále hledat sílu na pochod vpřed.

O tomto budu psát na svých stránkách. O věcech, které jsem na své dosavadní cestě potkala, zjistila, objevila. Z rozhovorů s lidmi, kteří se dlouhá léta zabývají duchovním rozvojem. Z rozhovorů s lidmi, kteří mají své problémy a zároveň mají spoustu moudrých řešení anebo zrcadel, která mi přinášejí pochopení. Z rozhovorů s mými milovanými dětmi, které jsou čisté, moudré a plné pravdy. Každý den se něco nového dozvím, pořád se objevují střípky, které zapadají do velké skládanky života, posouvají mě dál nebo naopak vrací zpět k přehodnocení dřívějšího. Každý den jsem jiným člověkem, jinou ženou, matkou, dcerou, milenkou, lékařkou, terapeutem. A to je asi hlavní myšlenka tohoto sdělení. Nebojím se toho, že za deset let se ohlédnu a budu úplně jinou bytostí. Je to tak v pořádku. Jen otevřenost, uvolněnost, přijetí a vyrovnaná snaha pochopit svět, život a vesmír vede k duchovnímu rozvoji.

Život v Duši