Život V Duši

Nemoce neexistují….Nebo jak to je?

Jak vnímáme nemoce v pojetí obecného vnímání? Nemocí většina lidí rozumí něco, co se u nich objeví, nebo ji někde chytnou. Jako nepřítele, který je zneschopňuje, ubližuje jim, případně je chce zabít. Slovo ,,nemoce,, je možno chápat jako odvozeninu od slova ,,nemoct,,...ve smyslu ,,nemůžu,,. Jenže já v tom slyším i slovo ,,emoce,, v negativu. Těžko říct, zda v tom není nějaký skrytý záměr.

Každopádně docela často tvrdím, že nemoce neexistují. Že každá nemoc je pouze řečí našeho těla. Tělo totiž nemá mnoho způsobů, jak s námi komunikovat a tak to dělá prostřednictvím symptomů. Naši předkové byli velmi moudří, protože vymysleli spoustu trefných přísloví a rčení. Například: ,,Nemohl to strávit..“...nebo: ,,Zalykal se vztekem“...či...,,Hnulo mu to žlučí“. Moc dobře totiž chápali, že když jim něco leží v žaludku, tak jim to leží především v hlavě. Ale tahle rčení všichni známe. Přesto moje pacienty často překvapí, když přijdou s trávicími obtížemi, když se jich zeptám, co je to za věc v jejich životě, která jim nejde přijmout. Tolik předepisovných hyponotik a léků na uklidnění píšeme v ordinacích a málokdo z lékařů se zeptá: ,,Cože Vám to nedá spát pane? “ Někdy se i zeptají, ale ti lidé to nevědí. Mají tu věc už tak nějak zpracovanou a zatlačenou, že nevědí, že to je ona, co jim bere spánek nebo je tlačí v žaludku. Jisté je jedno, že ta věc tam je. Existuje a funguje.

Letos jsem byla nemocná už třikrát, pokaždé mě to pěkně položilo. Naposledy jsem musela zrušit celý den konzultací s omluvou, že jsem nemocná a jedna z pacientek mi řekla: ,,Prý nemoci neexistují…“ Ale ano existují, ale nejsou dle mého názoru náhodným pocestným, kterého potkáme jen tak na naší cestě životem, ani zákeřným vojákem, který na nás skočí ze zálohy a chce nás zabít. Je to dialog. Mezi naší duší a naším hmotným bytím. Proč jsem během krátké doby třikrát ,,lehla,, jak říká moje maminka? Protože, cituji známý seriál Kobra 11, moje tempo bylo vražedné. Bylo to den před dovolenou, kterou jsem si pro sebe obhajovala asi měsíc, že můžu, že je v pořádku nepracovat….přitom jsem si v hlavě už sumírovala plán na vyklizení koupelny, úklid ložnice a hlavně úklid zahrady...Takže je mi zcela jasné, že moje tělo prostě řeklo ne. Položilo mě na 4 dny a pokaždé, když jsem měla pocit, že už je čas se zvednout a jít plnit plány, tak mi poslalo nový příznak jako příspěvek do diskuze. Dokud jsem to nepochopila, nevzdala to, nepřijala to, že letos budou jarňáky na gauči. Pak pomalé procházky po blízkém lesíku, četba, filmy, koukání jen tak oknem do zahrady...na to neuhrabané, ale čert to vem...a pohoda. Uzdravení přislo velmi rychle, ze dne na den zmizela rýma, bolesti hlavy, únava. Tělo řeklo: Ááááá, tak už to pochopila i ona…

Co k tomu víc říct, už jsem psala o únavě, kterou neustále překonáváme a nechceme ji, jako by byla něco navíc, co můžeme odhodit….Když mluvím o virozách, únavě a dalších celkem banálních věcech, princip zůstává stejný i pro všechny ostatní, více či méně vážné nemoce. Prostě je to dialog. Čím víc se snažíme tělo překřičet, tím silnější argumenty musí položit na stůl, abychom ho slyšeli. Někteří, bohužel, neslyší velmi dlouho. Ale dobrá zpráva je, že naše tělo nás miluje, do té míry, jak milujeme my jeho. Takže nikdy není pozdě mu dopřát sluchu. Zamyslet se, co dělám špatně, kde jsou moje moje bolavá místa, co mi říkají. Ta řeč bývá překvapivě logická a my už většinou stejně tušíme, jen to nechceme vidět. Museli bychom totiž něco zásadního změnit. Ale o komfortních zónách zase až někdy příště…

Váš Život v Duši